Skořice drcená

Drcená indonéská skořice na rozměr 2-4 mm. Skořice je několikrát čištěná, proto neobsahuje prachové částice ani velké kousky. Skořice se používá do svařeného vína, punče, čajů, případně na nakládání ovoce a zeleniny. Je také oblíbená jako dekorace nebo jako součást vonných směsí (pot pourri).

Jiné názvy: skořice indonéská

Anglický název: cinnamon, cassia

Latinské jméno:Cinnamomum burmannii

Používaná část rostliny: kůra

Chuť a vůně: velmi aromatická, nasládlá

Zeměpisný původ: Indonésie

Použití skořice v kuchyni

Když se řekne skořice, většina lidí si představí jablečný závin, jablkové koláče, perníky a samozřejmě vánoční cukroví. Představa skořice na kuřecím mase nebo s rybou je pro středoevropany velice zvláštní. To v zemích, odkud skořice pochází (Jihovýchodní Asie), ji dokážou přidat do nejširší palety jídel. Například indická směs Garam másala obsahující skořici se přidává do luštěnin, zeleninových omáček nebo ke kuřecímu masu. Jihočínská směs pěti vůní, která obsahuje kromě skořice také sečuánský pepř, badyán, fenykl a hřebíček, se používá na kuřecí nebo kachní maso. V Indonésii a Thajsku je často součástí ostrých karí past, bez kterých by zdejší kuchaři nemohli existovat.

Historie skořice

Skořici zná lidstvo skoro 4000 let, ale ještě poměrně nedávno (ve 14. století) získávali skořici domorodci z divoce rostoucích stromů v pralese. Potom ale přišli Evropané a začali vysazovat první plantáže skořicovníků. Skořice je vlastně kůra sloupnutá převážně z tříletých větviček, které jsou zbaveny všech postraních větévek a listů. Dále je kůra zbavena hořké vnější vrstvy a zbytků vnitřního lýka. Pak jsou pásy kůry sušeny na přímém slunci, kde získávají svoji typicky hnědočervenou barvu a hlavně se kroutí do úhledných roliček. Po usušení se třídí podle barvy a tloušťky a je nařezána na exportní délku 8 – 100 cm. Nesouměrné kousky a zlomky se prodávají zvlášť na semletí. K tomu ale odchází již většinou v Evropě, stejně jako u jiného koření.

Pěstování a zpracování skořice

Přestože botanici znají více než 150 druhů skořicovníku, pro potravinářské účely se používají tři. Skořicovník pravý nebo cejlonský, Skořicovník burmanův nebo indonéský a Skořicovník čínský. Za nejkvalitnější je považována skořice cejlonská, má největší obsah vonných silic a má jemnou chuť i vůni a tvoří krásné pravidelné svitky. Do Evropy se dlouho dovážela jen tato cejlonská skořice, kterou ale v poslední době začíná nahrazovat skořice indonéská. Rozdíl mezi těmito skořicemi poznají pouze uznávaní odborníci, ale nižší cenu této skořice ocení všichni. Poslední jmenovaná skořice čínská se také nazývá kasia (nebo cassia). Nemá takovou uhlazenou chuť jako cejlonská a netvoří pravidelné svitky. Nejčastěji ji můžeme najít v asijských kořenících směsích nebo v mleté formě.